Longlist International Booker Prize 2023.
Současná norská literatura.
Román o složitých rodinných vztazích.
Vigdis Hjorth je jedna z nejvýznamnějších norských autorek současnosti, její romány pravidelně získávají různá ocenění, například The Booksellers Prize a The Amalie Skram Award. V roce 2020 byla nominována na Cenu Severské rady. V Česku není příliš známá, protože její knihy u nás zatím nevyšly. Ale to nevadí, můžete si je vychutnat v mnoha jiných jazycích – někteří nadšenci, jako já, i v originále. Dnes se ale zaměřím na anglickou verzi románu z roku 2021 Is Mother Dead, který se dostal na longlist International Booker Prize 2023.
Vigdis Hjorth pracuje netradičně s úpravou textu. Její romány poznáte podle neoznačených a často i velmi krátkých kapitol (podobně člení kapitoly ve svých dílech i norský autor Erlend Loe). Celý román začíná kapitolou o jediné větě, která byla ale v anglické verzi připojena ke kapitole následující. Proč přistoupili redaktoři k tomuto řešení, nevím, ale přijde mi to škoda. Mně osobně se krátké kapitoly líbí, protože stupňují napětí. A pokud kniha začne samostatnou větou, tak to čtenáře spíše přitáhne, než odradí. Zde konkrétně v první větě hlavní hrdinka uvažuje nad tím, zda její matka zemřela, či nikoliv. To čtenáře naláká, aby četl dál a zjistil, jak to vlastně je.
V románu Is Mother Dead potkáváme hlavní hrdinku Johannu v době, kdy se po třiceti letech vrací zpátky do Norska. Hned na začátku se dozvídáme, že se celou dobu s rodinou nevídala, ani neudržovala kontakt. Důvodem bylo, že se Johanna během studia práv rozhodla věnovat malbě a kvůli tomu studium opustila. Nedlouho potom utekla se svým učitelem do Spojených států. Nám to nejspíše nepřijde jako důvod k tomu přestat se vídat se svým dítětem, ale Johanna pochází z konzervativní rodiny. Její otec pracoval jako právník a proto očekával, že jeho děti budou mít podobně seriózní zaměstnání. Když se tedy rozhodla věnovat se své vášni naplno, rodina to nezkousla a Johannu odstřihla. Návrat hlavní hrdinky do vlasti, vypořádání se s minulostí a snaha navázat znovu vztah s matkou jsou hlavními náměty románu.
“If you haven’t become a conservative by the time you’ve grown up, you haven’t got a brain. I was the brainless one. My attempts to counter this argument were met with indulgent smiles, every hint of protest was regarded as an immature wish to oppose for the sake of opposition, to get attention, to be laughed at.“
Většinu děje prožíváme v Johanniných myšlenkách a vzpomínkách. Co asi matka dělá? Jak je na tom zdravotně? Jak se obléká... Často se vrací i ke své sestře Ruth. Jak se jí daří v práci? Jak často se s matkou vídá a s čím vším jí pomáhá? Johanu také trápí, jak mohl Ruthin život vypadat, kdyby neodešla.
“Does Mum go to the hairdresser? Yes. Mum always cared about her appearance, that hasn’t changed, it would be sad if Mum had become slovenly and unkempt, but my sister makes sure that doesn’t happen.”
“I don’t know what Ruth does for a living. I googled her, but I didn’t find anything. She was at Oslo Business School when I left… I tell myself she lives a conventional life, that she doesn’t travel much for work because she has four children and Mum.”
Vyprávění v ich-formě a popis myšlenek pomáhají čtenáři vcítit se do postavy. Vidíte do Johannina nitra a vše s ní naplno prožíváte. I když by se mohlo zdát, že taková intimita čtenáře po čase přestane bavit, není tomu tak, protože autorka s touto formu vyprávění umí velmi dobře pracovat. Zvládá vytvořit blízký vztah mezi postavou a čtenářem. S protagonistkou soucítíte, a to vás nutí číst stále dál, chcete vědět, jak všechno nakonec dopadne a jak se s tím postava vyrovná.
Vigdis Hjorth ve svých románech často zpracovává těžká a smutná témata, to ale neznamená, že tak působí i její knihy. Jsou napsané velmi poutavě, až lehce a čtenář se od nich nemůže odtrhnout i přesto, že autorka často jednu věc opakuje v několika větách jdoucích za sebou. Je to velmi realistické, protože přesně takhle lidé přemýšlí, když je něco trápí. Hlavními motivy jejích knih jsou traumata z dětství nebo rodinných vztahů.
Přestože romány Vigdis Hjorth mají poměrně komplikované náměty, díky skvělému vypravěčskému umu jsou vlastně oddychovou četbou. Zároveň má čtenář z kratších kapitol pocit, že děj hezky odsýpá. Autorku jsem objevila poměrně nedávno a hned se stala jednou z mých oblíbenkyň. Její knihy doporučuji na potkání, jsou totiž opravdovým čtenářským zážitkem.
A protože mám v Megabooks na starosti německou literaturu, tak musím doporučit i německý překlad knihy: